Metodismus nevznikl jako odpověď na určitý naukový spor, i když o teologické spory nebyla nouze. První metodisté vystoupili s tím, že kážou biblické nauky anglikánské církve, jak jsou zaznamenané v Článcích víry, Homiliích a Všeobecné knize modliteb. Jejich úkolem nebylo nově formulovat učení, nýbrž vyzývat lidi, aby okusili ospravedlňující a posvěcující Boží milost, a povzbuzovat lidi, aby osobním a společným následováním Krista vrůstali do poznání Boha a Boží lásky. Jak Wesleyánská církev, tak i Spojení bratři a Evangelické společenství chtěly „reformovat národ, především církev, a šířit biblickou svatost v zemi“.
Wesleyánský důraz na křesťanský život - víra a láska uplatněné v praxi – se stal znakem pravosti pro všechny tradice, které teď jsou spojené v Evangelické církvi metodistické.
Wesleyánské důrazy
Důraz na milost prostupuje naše chápání křesťanské víry a křesťanského života. Milostí rozumíme nezasloužené láskyplné Boží jednání v lidském životě prostřednictvím vždy přítomného Ducha svatého. I když Boží milost je nerozdělená, předchází naši spásu jako „předcházející milost“, pokračuje „ospravedlňující milostí“ a naplňuje se „posvěcující milostí“.
Zdůrazňujeme, že se Boží milost projevuje v celém stvoření, i když se všude setkáváme s utrpením, násilím a zlem. Dobré stvoření se dokonává v lidech, kteří jsou povoláni do smlouvy s Bohem. Bůh nás vystrojil důstojností a svobodou a povolal nás k odpovědnosti za náš život a za život světa.
Boží sebezjevení v Ježíši Kristu nám ukazuje velikost našeho skutečného lidství. Ani hřích se všemi ničivými následky pro celé stvoření nemění nic na Božím záměru pro náš život - svatosti a štěstí srdce. Také neomezuje naši odpovědnost za to, jak budeme žít. I po pádu zůstáváme stvořením spravedlivého a milosrdného Boha; k obnovení Boží podoby v našem životě je nutné, aby Boží milost obnovila naši padlou přirozenost.
Předcházející milost
Uznáváme Boží předcházející milost, Boží lásku, která obklopuje všechno lidstvo a předchází každý z našich vědomých podnětů. Tato milost v nás vyvolává první touhu líbit se Bohu, působí první záblesk chápání Boží vůle a „naše první, rychle odeznívající přesvědčení,“ že jsme zhřešili proti Bohu13. Boží milost v nás také probouzí vážnou touhu po osvobození od hříchu a smrti a vede nás ku pokání a víře.
Ospravedlnění a jistota
Věříme, že Bůh se obrací svou ospravedlňující milostí k věřícímu člověku, činícímu pokání, laskavě ho přijímá a omilostňuje. Wesleyánská teologie zdůrazňuje, že působením milosti a pod vedením Ducha svatého se v srdci člověka může odehrát a také odehrává rozhodující proměna. Při ospravedlnění nám je ve víře odpuštěn náš hřích a jsme přijati do Boží přízně. Toto napravení našich vztahů z Boží strany v Kristu vyvolává víru a důvěru; prožíváme znovuzrození, kterým se v Kristu stáváme novým stvořením. Tento proces ospravedlnění a znovuzrození se často nazývá obrácením. Taková změna může nastat náhle a dramaticky nebo také postupně jako vývoj. Označuje nový začátek; každopádně je součástí dalekosáhlého procesu. Křesťanská zkušenost jako proměna života se vždy projevuje jako víra působící láskou. Naše wesleyánská teologie také přijímá biblické zaslíbení, že smíme očekávat, že přijmeme jistotu svého spasení zde a nyní, když „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Ř 8,16).
Posvěcení a dokonalost
Zdůrazňujeme, že Božím přijetím a odpuštěním není záchranné dílo Boží milosti dokončeno; způsobuje také náš duchovní růst. Mocí Ducha svatého jsme uschopněni růst v poznání a lásce Boží a lásce k bližnímu. Znovuzrození je prvním krokem v tomto procesu posvěcení. Posvěcující milost nás táhne k daru křesťanské dokonalosti, kterou popsal Wesley tak, že mluvil o „lásce k Bohu a k bližnímu přebývající v srdci“ a o tom, že člověk má „smýšlení Kristovo a chodí jako chodil Kristus“14 Tento dar Boží milosti a lásky, tuto naději a toto očekávání věřících nezpůsobí ani naše snahy, ani je neomezí naše slabost.
Víra a dobré skutky
Boží milost a lidské konání spolu působí ve vztahu víry a dobrých skutků. Boží milost vytváří předpoklad pro odpověď víry a následování Krista. Víra je jedinou odpovědí, která je pro naše spasení důležitá. A přece nám Všeobecná pravidla připomínají, že se spasení projeví dobrými skutky. Pro Wesleyho mělo být i pokání provázeno ovocem pokání neboli skutky zbožnosti a milosrdenství. Obojí, víra a dobré skutky, patří k vše obepínající teologii milosti, neboť obojí prýští z Boží milostivé lásky, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého (Ř 5,5).
Misie a služba
Zdůrazňujeme, že osobní spasení vždy zahrnuje křesťanskou misii a službu světu. Tím, že „spojíme srdce a ruku“, prohlašujeme, že osobní víra, evangelické svědectví a křesťanské sociální jednání se navzájem podmiňují a posilují. Biblická svatost obsahuje víc než osobní zbožnost. Láska k Bohu je vždy spojena s láskou k bližnímu, zápalem pro spravedlnost a obnovu života ve světě. Všeobecná pravidla představují tradiční výraz této vnitřní souvislosti křesťanského života a myšlení, jak je chápána v rámci wesleyánské tradice. Teologie musí sloužit zbožnosti, která vytváří naše sociální svědomí a motivuje nás k sociální službě a celosvětovému úsilí - vždy ve zmocňující souvislosti Boží vlády.