Po celá tisíciletí žili lidé v několikageneračních rodinách a domácnostech. Narození i umírání bylo normální součástí lidského života. Dnes se setkáváme s lidmi, kteří se pokoušejí vytěsnit smrt a otázku smrtelnosti ze své mysli. Důsledkem toho jsou pohřby bez účasti dětí nebo kremace bez jakékoli formy rozloučení.

Jako církev vyznáváme, že smrt je završením života. Pohřeb by měl být součástí důstojného rozloučení se zesnulým a měl by být dopřán každému člověku. Věříme, spolu s ostatními křesťany, že smrt a vzkříšení Ježíše Krista nám dává naději a důvod k díkůčinění i tváří v tvář smrti. V této víře odevzdáváme ty, kteří zemřeli, do nekonečné milosti a lásky Boží.

Smrt blízkého člověka je jednou z nejtěžších událostí v životě. Pozůstalým pomáháme vidět budoucnost nikoliv jako tíživé břemeno, ale jako novou etapu života. Pomáháme jim smířit se s tím, co je čeká, a hledáme s nimi novou naději.

Pohřební bohoslužby konáme v kostelech, na hřbitovech či jiných prostorách k tomu vyhrazených. Zde konáme i vzpomínkové bohoslužby. Ty mohou být příležitostí k uzdravení zranění, jež způsobil odchod blízkých lidí, ale i připomenutím vlastní smrtelnosti. Pohřební bohoslužby konáme bez ohledu na církevní nebo jinou příslušnost zesnulého a příbuzných.